Chci vztah, ale bojím se.

Všichni toužíme po krásném naplněném partnerském vztahu. Jenže někdy, když se objeví možnost ho mít, cukneme. Proč?

Strach ze ztráty. Co když se mnou rozejde?  Tu bolest už znova nepřežiju.

Spousta lidí má horší intuici, která se projevuje horším viděním budoucnosti. Často vůbec nevidíme, kam ten vztah směřuje, zda má vůbec potenciál. Hodíme se k sobě vůbec? Vždyť je to na dálku. Je to komplikované.

Také budoucnost, která se nám zjevuje, vypadá často černě.

Co když to se mnou nemyslí vážně? Co když je to jen na krátko? Já se zamiluju a on mě pak opustí.

A tak radši zůstáváme sami. Když se objeví někdo, o koho bychom stáli, začneme se často chovat úplně naopak. Děláme, že druhý vůbec neexistuje, nebo se k němu chováme ošklivě, hledáme na něm negativa. Rozjede se obranný mechanismus. Bože! Jsou tu city! Bojím se!

A tak se často připravujeme o krásné chvíle a zážitky, které bychom mohli mít. Jsme takoví zombíci. Žijeme totiž jen na půl. Nedovolíme si žít život v jeho plnosti.

Co takhle riskovat? Jít do toho, i když to pak může bolet? Skrz radost a bolest totiž nejvíce cítíme život v celé jeho šíři. Máme pocit, že žijeme.

Když si občas poslechnete, jaká témata lidé řeší, jako co měl kdo na sobě, kde jsou jaké slevy, jak je kdo hrozný, co se komu stalo, zjistíte, jak plytké někdy životy těchto lidí jsou. Takže i když jste zrovna v bolesti, je váš život plnější, než těch druhých.

Pozitivní na tom všem je, že čím víc těchto bolavých zkušeností člověk nasbírá, tím víc je schopen čelit dalšímu rozchodu. V každém dalším případě je bolest menší a člověk ji zvládá líp. Je to posun. Je to lepší chápání sebe. Je to zvyšující schopnost příště lépe odhalit, zda do vztahu jít nebo ne.

Je to jen o odvaze. O odvaze, kterou když nalezneme, budeme mít na co vzpomínat. To špatné totiž časem zmizí a zůstanou převážně hezké vzpomínky.

A určitě už jsme všichni kdysi slyšeli, čeho staří lidé před smrtí litují nejvíc. Ano.

Toho, co v životě neudělali.

Komentáře