Cítím, že to mám udělat, ale mám strach

28.1. to bylo 20 let, co mi umřela máma. Bylo mi 17. S její smrtí vyschnul i základní pramen lásky, který mě sytil, vyživoval. Nějakou dobu jsem experimentovala s drogami, které, jak jsem později pochopila, mi dodávaly energii a chuť tvořit, což mi sytilo mou potřebu lásky. Sebelásky. Smyslu mé existence.

A pak přišel on. Můj muž. Vešel do místnosti a já měla husí kůži i na vlasech. Byl dokonalý. Můj sexuální idol. Psal se rok 2000. Zamilovala jsem se. Strašlivě. On byl ze začátku zdráhavý. Říkal, že to není láska, že se k sobě nehodíme. Jenže já ho tak strašně chtěla, až podlehl.

Po dvou letech mi konečně odpadly ty růžové popelníky z očí. Přišly první hádky.

On mluvil, já mu nerozuměla. Já mluvila, on nevěděl o čem.

Tenkrát jsem poprvé navštívila kinezioložku, která mi řekla, že jsem již 11tá generace žen, která si vybírá muže, se kterými nežijí v harmonických vztazích. Že mám v sobě rozvíjet ženskou energii. Vůbec jsem nevěděla, o čem to ta žena hovoří. Věděla jsem jen, že moje dcera, kterou jednou budu mít, nesmí být dvanáctou generací. Velký začátek věcí, které se začaly odehrávat o deset let později.

Plně jsem se odevzdala svému muži. Chtěla jsem být pořád s ním, chtěla jsem s ním dělat spoustu věcí, ale můj muž byl radši v klidu, oproti mě, člověku, který potřeboval pořád nějaký rozruch a dění. Chtěla jsem cestovat po světě. Řekl, že jestli chci, ať jedu. Dal mi možnost volby. Dal mi svobodu.

Ale sama do světa? Opustit sytič lásky? Opustit studnu, která mi dávala pocit, že žiju? Nesmysl.

Nikam jsem nejela. Přišlo mi, že máme v podstatě hezký vztah. Pořád jsem ale cítila, že život je o něčem větším, že mi chybí smysl. Že necítím naplnění. O to víc jsem svůj smysl života dolovala ze svého muže.

Pořád jsem chtěla, aby mě ON dělal šťastnou. Ale on nemohl. Pochopitelně. I když se o to velmi snažil. Své štěstí si tvoříme sami. Jenže tenkrát jsem to tak neviděla.

První velká krize přišla v roce 2009. Byla jsem jednou nohou ze vztahu venku. Otevřely se mi jiné dveře. Jenže já volání, které z nich vycházelo, nevyslyšela.

Bála jsem se „nejistoty“. Můj muž a vztah s ním, byť jsem se v něm necítila po nějakém čase naplněná, byli přece jen „jistota“.

Druhá krize se objevila v roce 2011. Tentokrát už to byl vlastně rozchod. Na 1 den, který jsem trávila pracovně ve Frankfurtu. Druhý den jsme si vyměnili tolik zpráv, že mé srdce přetékalo lítostí a já se celá šťastná vrátila zpět, znovu věřící, že vše bude konečně zalité sluncem. A nějakou dobu zase bylo.

Na konci roku 2012 se narodil syn. A s ním se otevřely dveře do velkého světa sebepoznání. Čím víc jsem si uvědomovala souvislosti, tím víc se spolu se zápřahem starostí o dítě, hrotil můj vztah s mužem.

Korunu tomu nasadilo narození dcery v roce 2014. Dvanácté generace. Aniž jsem to tušila, Ališa ze mě vytahovala všechny běsy, které ve mně byly. Hodně plakala, musela jsem s ní být téměř nepřetržitě. A vztah s mužem začínal být ještě víc náročný.

Loni se vše vyhrotilo takovým způsobem, že už jsem věděla, že nemůžu. Že s tím musím začít něco dělat. Zkoušela jsem všechno možné. Mluvila jeho řečí činů podle knihy 5ti jazyků lásky, snažila se být co nejvíc v ženské energii, aby on mohl být v mužské, navštěvovala různé vztahové semináře, četla knihy o sexu i tom, jak udělat z domova domov… vyzkoušela jsem 100 věcí. Ale až na chvilkové zlepšení, se to nikdy vlastně nikam nepohnulo, i když se i on velmi snažil o zlepšení.

V září loňského roku jsem byla u kartářky. Už celá vysílená z věčných pokusů a snah.

Řekla mi, že vztah nemám řešit, že se mám soustředit na sebe a na svou tvorbu. Potvrdila mi, co už jsem delší dobu dělala a cítila.

Soustředila jsem se na ni ale tak moc, až jsem se v listopadu zhroutila vyčerpáním.

A konečně přišel čas zastavení. Přišel čas, udělat si v hlavě prostor. Aby mohly přijít nové myšlenky. Nové pochopení.

Došlo mi, že vše, co jsem celý rok podnikala pro záchranu našeho vztahu, vedlo ke dvou věcem.

Za prvé jsem se dokázala mnohem líp orientovat v sobě, v jiných lidech a hlavně ve svém muži. Proč věci dělá. Proč ho toto a tamto rozčiluje, proč nemůže jednat jinak. Cítila jsem, že mi nedává podporu. Ale on mi ji dával. Po svém. Dřel, abychom měli z čeho žít, dával mi čas pro sebe a hrál si s dětmi, co mohl. Jako otec byl skvělý. Jenže já potřebovala být s ním. Potřebovala jsem svůj sytič lásky.

Jenže druzí nám náš pocit štěstí nemohou nikdy dát.

Tolik jsem toužila po lásce a ona nepřicházela tak, jak jsem potřebovala. Pak jsem začala tvořit. A najednou jsem zjistila, že mě to naplňuje tolik, že už přestávám mít potřebu dolovat lásku z něj.

Za druhé veškeré mé snažení vedlo k neskutečnému rozvoji mé osobnosti. Uvědomění střídalo uvědomění. Kdo mě potkal v září, nechápal, kdo jsem, protože v červenci jsem byla úplně někdo jiný. Byl to akcelerovaný osobní růst.

A tak všechna má snaha o záchranu vztahu nakonec vyústila v pravý opak. Zjistila jsem, že už nemusím mít druhého, abych cítila lásku. Že už si tu lásku umím dávat sama.

Ještě pár dní koncem roku jsem měla strach svého muže opustit. Pokaždé, když mě tato myšlenka napadla, přišla nějaká jiná, proč zůstat, a mě se ulevilo.

S oblibou jsem říkávala, že v tomto vztahu musím ještě zůstat, protože je to můj učební program. A on skutečně byl. Vždy jsem říkala, že bych svého muže chtěla opustit v lásce, ne odejít naštvaná s prásknutím dveří.

A najednou 2 dny po novém roce se to otevřelo. Uviděla jsem vše tak jasně.

Najednou jsem viděla, jak moc jsme s mým mužem odlišní. Jak on chápe situace a jak mi nikdy nemůže dát to, po čem toužím, i kdyby se na hlavu stavěl. On je ze své podstaty prostě jiný, vnímá věci jinak. A stejně tak já, nikdy nemůžu naplnit jeho očekávání a jeho představu o základních věcech, která má žena zvládat.

Najednou to bylo tak jasné. Došlo mi, že je to skvělý muž, ale náš vztah nikdy nebude naplněný. Najednou jsem si byla jistá, že je čas.

Po dlouhých 16ti letech strach ze samoty zmizel. Strach, jak vše zvládnu sama se 2 dětmi. Sama bez jakékoliv podpory rodiny.

Najednou tu byl klid a obrovská síla. Jasné vize, jak má můj život vypadat. Jak ho chci žít. Čím se chci živit. Jak to posílí děti. Jaký budu mít byt. Jak bude vypadat můj nový vztah s jiným mužem.

Vše bylo najednou tak jasné.

Splnilo se mi to, co jsem si přála. Opustit svého muže v plné lásce a pochopení. Můj učební program byl u konce.

A tak vám teď píšu uprostřed rozchodového řízení. Řešíme už jen praktické věci tak, aby vše proběhlo co nejhladčeji. Stále ke svému muži cítím velkou lásku a vím, že vždy dělal vše,  co mohl, abych byla šťastná. Nikdy mu nepřestanu být vděčná za vše, co mi vztah s ním přinesl.

Strhla se obrovská vlna šoku.

Rodina prožívající strach o mě, o muže, o děti. O všechno, o co se lze bát. Úplně zírám, kolik strachu kolem mě v lidech je. Kamarádi, kteří nerozuměli proč. Vlastně málokdo rozumí proč.

Je to strašně smutné. Jen málo lidí dokáže důvod: Odcházím, protože chci žít šťastný život, brát jako důvod dostatečný.

Většinou slýchávám, že jsem sobec. Rozbíjím rodinu, beru dětem tátu, jen abych JÁ  byla šťastná. Jak smutné.

Většinou lidé nechtějí slyšet, že když budu šťastná já, budou i děti. Nechtějí slyšet, že po prvotní bolesti dostávají děti do života velký dar. Jasný příklad, že když ti někde není dobře, běž tam, kde šťastný budeš.

Často slýchávám hororové scénáře. V poslední době jsem zjistila, že už se jim začínám smát. Jsou to šílené konstrukce lidí, kteří ještě nesáhli na kliku vědomého tvoření života.

Cítím vděčnost.

Za to, že už dokážu vnímat souvislosti ve svém životě.

Za to, že dokážu analyzovat své pocity, že vím, odkud pramení, a vím, jak je mohu měnit.

Za to, že mi chodí do života věci a lidi, které zrovna potřebuju.

Za to, že vím čím dál víc, kdo jsem já, jaký život chci žít a jaké konkrétní kroky mám pro to udělat.

Za to že mi čím dál míň záleží na tom, co si o mě myslí ostatní.

Za to, že dokážu důvěřovat procesu, že vše je v pořádku a vše dopadne tak, jak pro mě nejlepší, jak je to v souladu s mým srdcem.

Za to, že teď disponuju tak obrovskou vnitřní silou, že bych uzvedla mrakodrap.

Za to, že jsem mohla strávit tolik času se svým mužem, za to, jak jsem díky němu mohla pochopit, kdo opravdu jsem.

Nikdy jsem si nebyla jistější v tom, co dělám. Mám tolik jasných plánů a tolik odhodlání je uskutečnit, že necítím strach.

Po 16ti letech necítím strach. Z ničeho. Vím, že vše dopadne dobře. Přesně tak, jak potřebuji. Cítím, že se umím sama o sebe postarat. Že já jsem svou studnou lásky, já sama jsem svým sytičem.

Vím, že teď chci žít ze sebe. Že štěstí si tvořím sama. Že mi ho netvoří ostatní. Že je ve mně. A já si ho můžu vždy vytáhnout. Stejně jako tu lásku, kterou jsem celou dobu dolovala z ostatních.

Vím, že když mi bude ouvej, je okolo mě spousta pomoci. Spousta lidí, kteří pomůžou. Vím, že když požádám o pomoc, dostanu ji. Protože takhle ten vesmírný proces funguje. Jen je potřeba mu důvěřovat.

Chci vám všem tímto dlouhým příběhem dodat odvahu. Dodat odvahu nesetrvávat na místě, kde nejste šťastní. Běžte tam, kam cítíte, že máte jít. Udělejte to, co cítíte, že máte udělat.

A pokud k tomu nemáte ještě dost odvahy, tvořte. Dělejte to, co máte rádi. Dělejte to, co vás sytí. Co vám dodává pocit smyslu, co vám zvedá sebevědomí a zoceluje vaši vnitřní sílu. Děkujte za každé peklo, které se ve vašem životě děje. Protože je to příležitost, která vás může přivést k obrovské vnitřní síle, když si budete klást otázky a hledat odpovědi, proč se vám to děje a jak to změnit.

Protože ono se to jednou otevře a vy uvidíte zcela jasně. Beze strachu.

Přeju vám všem, ať jste tam, kde jste šťastní.

S láskou

Lucie

Lucie Cieslarová
První krůčky k vědomému tvoření života jsem udělala už v dětství. Dnes se snažím inspirovat lidi k tomu, že změna je možná. Věnuji se svým dvěma dětem, osobnímu rozvoji a online podnikání. Jsem autorkou ebooku Z otrávené ženské zářící ženou , ve kterém uvádím rady a konkrétní cvičení pro zlepšení života. Můj příběh si přečtěte zde>>
Komentáře
  • 3×2 uvědomění, která vám změní vztah s partnerem, dětmi i sebou samotnou
  • Nejnovější příspěvky
  • Rubriky