Co zaseješ, to sklidíš

Tak můj 4letý Vincek dal dneska mojí skoro tříleté Ališi na zadek, když ignorovala mé volání, aby zastavila, a nezvyšovala už tak bezmála 150 metrový náskok přede mnou. Večer jsem si od Ališi vyslechla, že jsem spratek, protože jsem důrazně poněkolikáté odmítla olíbat už po osmé její střapatou pannou, jejíž vlasy mě pokaždé lechtaly na obličeji.

Ach bože. Jak se to všechno vrací. Jak se ty chvíle rodičovské slabosti během krátké doby odzrcadlí a dostaneme je pěkně nazpátek. Co zaseješ, to sklidíš.

V neděli jsem zastavila u cesty, kde prodavač nabízel košíky jahod. Bedna stála 190 Kč, já měla 200 Kč. Paní přede mnou se začala vyptávat, zda by mohla dostat menší bedničku, s čímž neměl prodavač vůbec problém a jeho paní začala hledat něco, do čeho by to dali.

Představila jsem si, jak dlouho bude trvat, než opatrně přendají jednu jahodu po druhé do menší krabičky. A tak jsem jen pánu prodavači řekla, jestli mu můžu dát ty 2 stovky, s čímž neměl problém a v rychlosti mi vydal 10 korun. Vše trvalo asi 8 sekund.

Paní, která čekala na naplnění své menší krabičky se však na mě otočila a velmi razantně a ironicky mi sdělila:

„No jistě. Protože MY VŮBEC NESPĚCHÁME!“

Byla jsem tím ostrým tónem tak zaskočená, že ze mě vypadlo jen překvapené: „ Aha, tak promiňte“ a vůbec mě nenapadlo dodat, že tak pospíchám, protože se mi v autě bez klimatizace pečou ve 40 stupních 2 malé děti.

V autě jsem cítila, že se mě zmocňuje pocit provinění a následně bojovná nálada a tak jsem si hned uvědomila, že nevím, co je zatím. Že jí třeba bylo před chvíli ublíženo. Tak jsem si jen řekla:

„Pane bože odpusť jí, sic neví, co činí.“

Uvědomuju si, že mě ten život zase zkouší. Zase testuje, jak zareaguju. Jestli tam taky pošlu nějakou negativní myšlenku k té paní, nebo jestli zareaguju s láskou pochopením.

A tak jsem zareagovala s láskou. Vím, že mám vždycky na výběr. Buď být naštvaná, anebo to pustit a zůstat v dobré náladě a neublížit si tou svou negací.

Těch zkoušek je teď čím dál víc.

Taky teď na mě padají různé depky a smutky. Říkám si, že je to proto, že končí jedna velká etapa mého života. Že je to vlastně takové smutné poslední rozloučení. A to mi pomáhá.

Dlouho jsem s tím bojovala a snažila se dostat do lepší nálady. Jenže to nešlo. Pak mi došlo, že je to proto, že s tím bojuju. A tak jsem se na to vykašlala a těšila se na lepší dny. A ony přišly.

Uvědomuju si čím dál víc, jak mě to tlačí do přijímání všeho. A tak se snažím.

Dny rytí obličejem v zemi se teď střídají s dny absolutního klidu a lásky. Vlastně teď moc nebývá těch „normálních“ dní. Buď je to tak nebo onak.

Ale všímám si, jak krásné jsou ty dny zalité sluncem. Jsou čím dál tím intenzivnější. A je jich víc a víc. Věřím, že je to proto, protože se mi daří čím dál víc neubližovat. Sobě ani ostatním. Slovem ani myšlenkou.

A cítím vděčnost. Cítím, jak jsem na své cestě stále dál a blíž vysněnému klidu a štěstí.

Raduju se. A se mnou i mí nejbližší. Vím, že dnů zalitých sluncem bude stále víc. A když ne, tak co. Aspoň se zase potrénuju v přijímání věcí tak, jak přicházejí.

Lucie Cieslarová
První krůčky k vědomému tvoření života jsem udělala už v dětství. Dnes se snažím inspirovat lidi k tomu, že změna je možná. Věnuji se svým dvěma dětem, osobnímu rozvoji a online podnikání. Jsem autorkou ebooku Z otrávené ženské zářící ženou , ve kterém uvádím rady a konkrétní cvičení pro zlepšení života. Můj příběh si přečtěte zde>>
Komentáře
  • 3×2 uvědomění, která vám změní vztah s partnerem, dětmi i sebou samotnou
  • Nejnovější příspěvky
  • Rubriky