Jak jsem hledala klid

Už dlouho přemýšlím, že napíšu nějaký nový článek. Z pro mě nějakého nepochopitelného důvodu totiž přibývá likes na mých facebookových stránkách a to i přesto, že jsem tam za posledních 5 měsíců dala asi 4 fotky. Jenže jsem přemýšlela, jak vlastně psát.

Měla jsem pocit, že styl, jakým jsem doteď psala, mi přinášel i spoustu negativní energie. Hodně lidí si četlo stránky, aby se dozvěděli nové drby a to, jak Lucině zase hráblo. A tak jsem hledala, jak psát jinak. Nevím, zda se mi to dnes podaří. No jak to vyleze, tak to bude.

Za posledních x měsíců se stala spousta věcí. Vlastně se mi totálně přeskládává život. Bydlím sama s dětmi v domečku se zahradou, jak jsem si přála. Mám tedy nový domov. Jsem sama. Bez muže. Po 20 letech. Práce, ve kterou jsem doufala, se teď na konci prázdnin nějak rozsypala a vypadá to, že se musí znovu nějak poskládat jinak. Jako všechno. Začínám ve 37 letech od nuly. A učím se.

Občas si člověk myslí, že rozchodem spousta věcí skončí. Jenže ony se vždycky otevřou ty nové dveře, když jedny zavřete, že ano, a kupodivu to není jen nové a veselé, jak si člověk myslí, ale naopak mu ten vesmír hned do těch futer naskládá kupu hnoje. No jo. Když chceme být tak rychle osvícení, tak nám to tam shůry pěkně nasypou, ať to teda máme co nejdřív.

Prvně musím říct, že mě překvapuje rychlost střídání dnů, kdy svítím, jak betlémská hvězda a vše je nádherně v souladu, já cítím, jak je vše správně a perfektně zařízené. Jenže na druhý den vstanu a zase ryju obličejem v zemi. Smutek z osamění, regulérní truchlení nad rozpadem vztahu, byť jsem si ho vybrala a nikdy jsem toho nelitovala, obavy, jak vše zvládnu, především bytí s dětmi zcela sama bez pomoci rodiny a spousta hezkých věcí, které depkoidní dny přináší.

Nějak jsem se v tom ale naučila chodit. Je to tak často, že už to prostě beru tak, jak to je. Když je to hodně těžké, říkám si, že je v pořádku, co cítím. Že vše je správně. Snažím se dýchat a představuju si, jak je za rok vše jinak. Stejně jako to bylo loni. Kdo by si byl kdy pomyslel, že tu teď budu sedět a psát o těhle věcech.

Brečím vždy, když to přijde. A že to přichází v zajímavých momentech. Třeba u pojídání smažených nudlí, u vzletu letadla, nebo jen tak při pohledu na děti. Prostě to najednou je a já se tomu oddám.

Těch změn v mém životě teď bylo tolik, že jsem zjistila, že už mi i jakákoliv malá změnička dělá problém. Když jsem byla sama, chtěla jsem být s někým. Když jsem byla s někým, těšila jsem se, až budu sama. Když jsem byla doma, nechtělo se mi ven. Když jsem vykročila za vrata, nechtělo se mi domů. Připadala jsem si jak blázen.

Přistihla jsem se, že stále hledám klid. Pořád jsem se po rozchodu těšila na klid. Nebylo mi dáno. V rodném městě se vygradovaly rodinné vztahy. V chatce na zahradě, kde jsem tak strašně ráda uprostřed ničeho, velmi klidného a tichého, klid taky nepřicházel.

Přijela jsem zpět sama do nového domečku. A světe div se, oni tady zrovna začaly opravovat horkovod a dělníci to teda byli velmi pracovití, sic jeli pondělí až neděle 7-21 hodin, takže mi celou dobu hučel pod okny generátor. Zrovna pod mými okny, i když se vsadím, že třičtvrtě ulice bylo zrovna někde pryč a generátor si mohl vesele hučet pod jinými okny. Ne. Hučel pod mými.

Když skončil generátor, začali sousedi ve dvoře halasně diskutovat u patnáctého otevřeného piva a já už s nervy na dranc jsem na ně křikla, jestli by to už sakra o té půlnoci nešlo tišeji. Slova, která se následující hodinu snášela zpod oken na mou hlavu, vám z důvodu dodržení nějaké té etikety v psaném slově nebudu reprodukovat. Místo klidu, který jsem chtěla, mi do 3 hodin do rána bušilo srdce jak splašené.

Stává se mi čím dál častěji, že mám pocit, že nikam nepatřím. Sedím se známými lidmi a mám pocit, že jsem z planety Uroboros. Koukám na místa, která znám celý život a nepoznávám je. Zneklidňovalo mě to.

A pak mi to došlo.

Já furt hledala klid venku. Pořád jsem si říkala, že tenhle prostor bude skvělý, abych se už teda konečně zklidnila. Prdlačky. Ten prostor ke zklidnění je jen jeden. Uvnitř mě. Už jen tohle samotné zjištění mi přineslo úlevu. Najednou je toho klidu nějak víc. Najednou nějak žiju fakt více tady a teď.

Chtěla jsem psát v bodech, jak se  věci mění. Ale ono to nějak nejde. Ono to najednou je nějak a vy vlastně ani nevíte, kdy se to stalo a co to změnilo. A tak mě to aspoň naplňuje důvěrou, že vše co chceme, nějak vždycky přijde. Vše je stále v procesu tím správným směrem. A tak se snažím radovat z těch sraček, po kterých mi teď často kloužou ty nohy, a říkám si, že přesně tohle teď potřebuju, abych zas mohla jednou šlapat po mechu.

Že i ta temnota k životu patří a může být někdy pěkně výživná a jediné co s tím můžu dělat, je přijímat ji, že je. A že je to taky jen teď. Že zítra ráno už budu třeba zase hezky rozsvícená a celá perfektně napojená na ten náš vesmírný proud. A víte co? Ono to tak často fakt je.

Takže jo. Pokud máte zrovna teď taky fekálie pod nohama, obujte si gumáky a věřte, že zítra už vyrazíte v žabkách do sucha. A když ne, tak neva. Tak to přijde třeba pozítří.

 

Lucie Cieslarová

První krůčky k vědomému tvoření života jsem udělala už v dětství. Dnes se snažím inspirovat lidi k tomu, že změna je možná.

Věnuji se svým dvěma dětem, osobnímu rozvoji a online podnikání.

Jsem autorkou ebooku
Z otrávené ženské zářící ženou
, ve kterém uvádím rady a konkrétní cvičení pro zlepšení života.

Můj příběh si přečtěte zde>>

Komentáře
  • 3×2 uvědomění, která vám změní vztah s partnerem, dětmi i sebou samotnou
  • Nejnovější příspěvky
  • Rubriky