Jak přežít těžký konec roku tak, abyste se nemuseli oběsit na vánočním stromku

Poslední měsíc se mi dějí dost pekelné věci. S dětmi teď dost bojujeme. Dcera se vzteká, jak kdyby za to byla placená, s mužem vedeme dost často podrážděné debaty. Práce mi stojí. Sen, za kterým jsem šla 11 měsíců, mi před cílem řekl sbohem, protože jsem ho vlastní vinou vyplašila.

Chybí mi motivace do jakékoliv činnosti, poprvé v životě mě skolila „blbá“ rýma na 3 dny. Pak skolila zbytek rodiny, jsme zavření, leniví, podráždění, vztekající se i plačtiví. Hlavou mi běží spousta depresivních myšlenek, jak zvládnu toto a tamto. Nic není hotové, všichni se ptají: „Co chceš k vánocům? Vy ještě nevíte? A co dětem?“

Na rok nemytou kuchyň se nemůžu ani podívat, výzdoba, kterou jsem chtěla udělat, stále není.

Četla jsem spoustu informací o tomto podzimní období, kdy se vracíme stejně jako příroda ke svým kořenům. Kdy hledáme světlo v sobě, patláme se ve svých nitrech a pomocí výše popsaných stavů se snažíme najít to, co nás trápí, co nám nejde a proč.

Všechny tyto stavy se dějí přesně z tohoto důvodu. Abychom našli odpovědi. Abychom si uvědomili, kde nám to ještě neladí. Kde to bolí a něco s tím udělali.

Někdy si stačí danou věc jen uvědomit, někdy je potřeba změna vnější. A pokud nejde věci změnit zvenčí, je potřeba je změnit zevnitř. Změnit svůj postoj k nim.

Jenže jak na to?

Po mém období „NEJSEM DOST DOBRÁ“ přišlo období „NEPŘIJÍMÁM LIDI OKOLO MĚ“.

Je to takový vyšší level, protože když se nad tím zamyslím, úzce to spolu souvisí.

Začalo to tím, že jsem si uvědomila, jak mě štve moje 2letá dcera. Jak mi vadí, že se furt vzteká, že chce všechno zkoušet, ochutnávat, okoukávat, jak chce věci po svém a úplně jinak než já. Za normálních okolností bych ji viděla jinak. Byla bych nadšená, jak je originální, že ví, co chce, jakou má chuť do života.

Jenže teď ne. Teď mám všechny ty hezké příznaky lehké formy deprese.

Můj muž je taky nesnesitelný.

„Bože, jak to vychovává ty děti!“, křičela ta vnitřní Lucie předevčírem u snídaně. A pak jsem křičela i nahlas.

A dostalo se mi odpovědi, že nemám měnit ostatní. Že on to má tak a respektuje, že já to mám jinak, ať ho nechám být.

Zásah!

Ano. Nepřijímám, že to mají ostatní jinak. Nechci, aby to měli stejně jako já. Jen chci, abychom spolu souznili. Abychom se dokázali domluvit. Jenže v době lehkých forem depresí, se u nás doma neshodneme ani na ročním období, které je za oknem.

Jak to?

A tak pátrám. Mám novou sebeterapii. Začala jsem psát každý den deník.

Jmenuje se DEPNÍK a čeká na zářivé období, kdy se přejmenuje na ŠŤASTNÍK. Neskutečně mi to pomáhá třídit myšlenky. Každý večer zasednu a píšu, co se během dne stalo a co jsem cítila. A na závěr si vždycky připojím nějakou vděčnost. Za to, co mám.

A občas z této terapie padají perly. Třeba jako ta o přijetí.

Došlo mi, že mám problém s přijímáním ostatních, protože se sama cítím nepřijímaná.

Můj muž nechce rozumět mojí práci, nechce si se mnou povídat, nechce jet s náma na vánoční jarmark…

Vypadá to, že mě nepřijímá takovou, jaká jsem. Nejsem dost dobrá. Nedokážu dost dobře mluvit tak, aby ho to bavilo poslouchat. Nedokážu ho dost dobře navnadit na náš víkendový program.  NEUMÍM TO, NEZVLÁDÁM TO, NEJSEM DOST DOBRÁ PARTNERKA.

Aha. Tak jsme doma. Já nemám důvěru v sebe samotnou. Co teď s tím?

Trocha meditace, prosba tam nahoru o pomoc… A zdá se, že to funguje. Cítím se líp.

Jenže pak přijdou pochyby. Zkouška, jestli už jsem na tom s tím přijímáním a sebedůvěrou líp.

Na ten článek na webu je nějak málo ohlasů. Míň než obvykle. Určitě jsem tam toho napsala moc. Už to pro ně bylo moc hluboké. Myslí si, že mi hrabe. Jsem zbrklá. Odvrhnou mě, nepřijmou mě mezi sebe stejně, jako se to teď stalo v případě toho mého nevydařeného snu…

STOP!!! TO NENÍ REALITA. TO JSOU JEN MYŠLENKY. DOMNĚNKY.

Nechala jsem tyhle myšlenky prasknout jako nafukovací balónek. A je klid. Dělám to vždycky, když se začnu takhle sebemrskat. Představím si, jak s velkým prásknutím odletí tyhle pochyby někam pryč. A těším se z prázdné hlavy.

Protože jen tehdy, když máme hlavu prázdnou, můžou přijít ty správné inspirace. Ty správné odpovědi na to, co dál.

A tak ano. Je potřeba s těmito těžkými stavy nebojovat. Když s nimi bojujeme a přesvědčujeme se, že to tak není, a jak to vlastně je a jak by to mohlo být a co budu dělat, až nastane toto a co když… tak to mu jen dodáváme energii a víc se do toho zamotáváme.

Smiřme se s tím, že teď je to prostě na nic, ale že to jednou skončí. Já si říkám, že na vánoce, už mi bude v duši hrát jen Tichá noc.

Do té doby se snažme od rána do večera jen praskat ty přefouknuté balónky negativních myšlenek. Myslím, že to teď úplně stačí. Udržet si prázdnou hlavu a prostě tímhle obdobím jen projít.

A tak nám všem držím palce, abychom to zvládli a na vánoce nám v duši nehrála Tichá noc, ale rovnou šťastné a veselé Dudlaj dudlaj dudlajdá!!

provaz

Lucie Cieslarová

První krůčky k vědomému tvoření života jsem udělala už v dětství. Dnes se snažím inspirovat lidi k tomu, že změna je možná.

Věnuji se svým dvěma dětem, osobnímu rozvoji a online podnikání.

Jsem autorkou ebooku
Z otrávené ženské zářící ženou
, ve kterém uvádím rady a konkrétní cvičení pro zlepšení života.

Můj příběh si přečtěte zde>>

Komentáře
  • 3×2 uvědomění, která vám změní vztah s partnerem, dětmi i sebou samotnou
  • Nejnovější příspěvky
  • Rubriky