Jedinou jistotou je světlo na konci tunelu

Někdy se svými dětmi zažívám pocity nostalgie. Když jdeme do školky, když se vzájemně dusí polštářema, když tiše staví kostky. Jsou to záblesky vzpomínek. Je mi 5 a stojím na seschlé podzimní louce u betonové skruže. Ležím pod obrovskou peřinou u babičky v ložnici, ve které je asi 10 stupňů, a koukám na obraz nad její manželskou postelí. 2 srnky, které pijou z potůčku.

Není k tomu žádný děj. Je to jen pocit. Nádherný pocit, že jsem v bezpečí. Že je vše v pořádku. Že jsem součástí něčeho většího. Je to božský pocit.

Když nad tím přemýšlím teď, po tom, co vše mám za sebou, uvědomuju si, že jsou to pocity spojené s absolutní přítomností.

Jsou to chvíle, kdy jste opravdu jen tady a teď a nic jiného neexistuje.

Uvědomuji si, že je to ten jediný klíč k tomu, jak být opravdu šťastná a spokojená.

Jenže jak se udržet v přítomnosti, když máte datum, do kdy se musíte vystěhovat z bytu a všude jen slyšíte, že vybraný byt je už obsazený, že s dětmi vás nechtějí, že trvalé bydliště je problém?

Jak se udržet v přítomnosti, když vaši blízcí mají starosti, jak zvládnete nový život a v dobré víře vás chápavě utěšují, že to budete mít těžké?

Jak se udržet v přítomnosti, když vás přepadnou myšlenky, jestli opravdu vše zvládnete?

Jsou dny, kdy to prostě vůbec nejde. Snažím se zaměstnat mysl něčím jiným, abych tyhle strachy nepodporovala.

A pak jsou dny, kdy to jde snadno. Kdy se dokážu soustředit na oblast srdce a vnímám, jak mi z něj vystupuje energie, která se rozevírá jako nůžky a jde až někam do nekonečna a já vím, že vše můžu pustit. Že jsem zvolila správnou cestu.

Dlouhou dobu jsem používala pozitivní afirmace. Představovala jsem si, jak už chodím po novém bytě, jestli se mi do levého rohu vejde gauč a jestli chci bílou nebo dřevěnou postel.

Pak se ale stalo, že byt na poslední chvíli krachnul. Stalo se to několikrát. Vždy jsem to přijala tak, že mám být prostě někde jinde. Že tohle nebylo to pravé místo pro mě.

A tak jsem si po čase přestala představovat. Naopak jsem se soustředila jen na to, že když to nevyjde, tak to prostě přijmu a najde se něco jiného.

Nechápala jsem, jak to tedy je. Mám si teda vizualizovat, co chci, nebo to mám nechat plynout? Co víc funguje?

S nejčerstvějšími zkušenostmi vidím, že mi teď víc vyhovuje cesta nulového odporu. Prostě vědět, co potřebuju, udělat k tomu nějaké první kroky a víc se tím nezaobírat. Snažit se mít co největší důvěru v proces. V to, že vše dobře dopadne.

Přestala jsem i meditovat. Nešlo mi to. Ve světle životních situací mě to prostě nutilo být pořád na zemi.

Mám schopnost vidět různé možnosti řešení. Říká se tomu extrovertní intuice. Je těžké nechat věci osudu, když vaše mysl plodí neustále nové nápady, jak se z těch životních situací dostat.

A tak vždy udělám první krok a pak už to nechám běžet. Soustředím se na jiné věci. Vždycky, když do hlavy najede pochyba, začnu se zaobírat barvou listí nebo kolemjdoucím člověkem.

Není to odvádění pozornosti od problému, který potřebuje řešení. Je to odvádění pozornosti od pochyb, že možná řešení nevyjdou. Ty čtyři měsíce, kdy plavu v mezičasí mezi starým životem a začátkem nového, mě vycvičily.

Dostala jsem tolikrát přes prsty, že už jsem si zvykla, že to tak je. A tak se už snažím neprotestovat. Přijímám to, jak to je a čekám, kam mě ten vesmír nakonec zavane.

Je to velká škola. Škola důvěry v to, že vše, co se děje, je správné přesně pro mě. Nic jiného než věřit, už mi totiž nezbylo.

A tak pokud je vám teď zrovna těžko, snažte se co nejvíc být tady a teď. Ono to nějak dopadne a to přesně tak, jak potřebujete. Zkuste si všímat maličkostí okolo. Je to podle mě jediný lék, jak to přežít, než to všechno dopadne.

A v nejtěžších chvílích si vzpomeňte, že každý tunel má světlo. A ono tam fakt je. To je totiž ve finále jediná jistota. Že na konci toho vašeho tunelu je světlo. A každým dnem jsme mu blíž a blíž.

Zítra mám schůzku kvůli podpisu smlouvy na byt. Se zahradou a kousek od školky jak jsem si přála. 🙂

 

 

Lucie Cieslarová
První krůčky k vědomému tvoření života jsem udělala už v dětství. Dnes se snažím inspirovat lidi k tomu, že změna je možná. Věnuji se svým dvěma dětem, osobnímu rozvoji a online podnikání. Jsem autorkou ebooku Z otrávené ženské zářící ženou , ve kterém uvádím rady a konkrétní cvičení pro zlepšení života. Můj příběh si přečtěte zde>>
Komentáře
  • 3×2 uvědomění, která vám změní vztah s partnerem, dětmi i sebou samotnou
  • Nejnovější příspěvky
  • Rubriky