Jste i vy součástí Matrixu?

Dneska přišel náš tatínek domů a Vincek mu hlásil, jak ho ségra bouchla. Slyšela jsem, jak mu táta odpovídá, že on ji určitě taky něco udělal, když ho ona bouchla. Slyšela jsem, jak mluví a myslí na něco jiného. Slyšela jsem, jak z něj mluví program. Kdybyste se ho zeptali za 2 minuty, o čem hovořili, nevěděl by. Protože on v té chvíli nebyl myšlenkově přítomen. Jel na programového autopilota.

Včera jsem chtěla, aby byla Ališa oblečená do trika a tepláků. Jsme po snídani, je ustláno, jsme převlečení z pyžam. Tak to mám ráda. Tak ze mě mluví program z dětství.

Takhle se to dělá. Tak je to v pořádku. Tak to ve „slušné“ rodině vypadá.

(Není to tak dávno, co jsem si vyslechla, že být v 10 v pyžamu je tedy hrůza. To že jsem od 8 rána, kdy jsme vstali, lítala kolem dětí a na mě nezbyl čas, nikdo nepostřehnul. Tak silně je program zakořeněn. Dokáže dokonce vymazat 2 hodiny intenzivní práce. Ta není vidět. Vidět je pyžamo. A ciferník).

Když se Ališa konečně převlíkla, usoudila cca po 5 minutách, že chce být svlečená stejně jako její bratr, který byl zrovna ve fázi sundávání pyžama. Jenže já nechtěla, aby se svlíkala. Já chtěla být „slušná“ rodina. Jsme po snídani, ustláno, převlečeno = vše je v pořádku. Žádné vybočení z programu.

Po několika snahách udržet ji v teplákách mi bouchly nervy a já řvala, že chci, aby byla oblečená, protože má rýmu a protože je tady zima a protože…

Najednou jsem se v těch „protože“ ztratila. Uvědomila jsem si, jak hledám další a další „proč“ by měla být oblečená, abych jí tím donutila udělat, co chci já, aby MŮJ PROGRAM BĚŽĚL, JAK MÁ.

Došlo mi, že vím, že těch pár minut, co bude nahatá, ani delší chvíle ji rozhodně rýmu zásadně nezhorší. Že vlastně o ní vůbec nejde. Že je to jen moje potřeba prosadit si svou. Žádné vybočení z najetého programu.

Jenže děti žijí tady a teď. Nežijí v programech. Dokud je tedy nedonutíme se do nich zařadit.

Moje lektorka jógy říká stále: Be flexible.

Protože ano. V životě se pořád něco mění, a pokud se zuby nehty držíme svých programů, jsme čím dál víc stresovaní, vyčerpaní. Protože „být přizpůsobivý“ je jedna z cest z těchto nevědomých, nějakých souborem pravidel ovládaných reakcí. Přizpůsobivý a vědomý. Je potřeba zvažovat každou jednotlivou situaci vždy tak, jako by byla zcela nová. Byť se pořád opakuje, okolnosti jsou vždy jiné.

Rozhodla jsem se žít sama se dvěma dětmi. Mám „nejistou“ budoucnost. Mám „nejistou“ práci. Píšu blog o tom, co si myslím. Jsem absolutně mimo běžně tolerovaný program. Alespoň v mém blízkém okolí. Normální je vzdychat, jak je to těžké, ale co mám dělat, kvůli těm dětem to přece s mužem musíme dát. Práce je peklo, ale co mám dělat, musím se tam vrátit. Peníze jsou potřeba a jistota je jistota.

Říkat co si myslíš? Jasně, ale kurňa jen potichu, aby si někdo o tobě nemyslel, že jsi magor. Přiznat se ke svým životním záležitostem, o kterých se běžně nemluví? Nikdy. Bože co by si o tobě ostatní pomysleli!

Vnímám teď sílu programů na každém kroku. Zrovna kolem mě 2letá Ališa proběhla s igelitovou taškou na hlavě.

„Bože, ona se udusí. Igelitky se na hlavu přece nesmějí dávat!“, najel mi okamžitě program.

(Jestli toto čte někdo, kdo se osobně setkal s udušením igelitovým pytlem u dětí, nebo má tuto informaci ze seriózního zdroje, ať mi napíše zprávu.)

A hned mi došlo, co to je za blábol. Jak tyto programy posloucháme od dětství, až si je zakódujeme do hlavy na tolik, že je vypouštíme a ani si neuvědomujeme, co vlastně říkáme.

Upřímně mě dost vyděsilo, jak moc jsme ovládání nějakou ucelenou soustavou automatických reakcí, jak málo si uvědomujeme, co vlastně sdělujeme. Co je za těmi slovy, které vypouštíme. Jak na všechny strany sypeme strach.

„Neběhej s tím klackem, zabodneš si ho do krku.„

„Rozbolel mě zub. Už to vidím. To zas bude peklo, až mi ho bude vrtat. To je mi jasné, určitě to bude bolet stejně jako minule.“

„Sama se 2 dětmi? To se nemůžeš uživit.“

Strach je obrovský program, který nám je vštěpovaný odmala. Jako bychom se rodili se sebevražednými sklony a absolutní nepřipraveností na svět. Opravdu je příroda tak strašně nedokonalá, že by dovolila, aby na svět přišlo něco, co není schopno přežít, sotva se to začne hýbat? Odmalička přijde s první radostí, že dítě chodí, okamžitá hrůza, co teď bude.

Bože tolik nástrah. Jak ho teď uhlídám? Okamžitě ohrádku.

Opravdu nám dala příroda schopnost chodit, abychom se pak nemohli hýbat?

Přemýšlejme nad tím, jaká slova z nás padají, jak reagujeme v běžných situacích.

Zastavme se a poslouchejme, nebo rozhovor odložme na později.

Přemýšlejme, zda to, co říkáme, je to, co opravdu chceme, co si skutečně myslíme.

Zamysleme se nad tím, zda je obava reálná, nebo je to jen program.

Přemýšlejme nad tím, co opravdu cítíme.

Přestaňme lítat na naprogramovaného autopilota.

Vystupme z Matrixu!

Lucie Cieslarová
První krůčky k vědomému tvoření života jsem udělala už v dětství. Dnes se snažím inspirovat lidi k tomu, že změna je možná. Věnuji se svým dvěma dětem, osobnímu rozvoji a online podnikání. Jsem autorkou ebooku Z otrávené ženské zářící ženou , ve kterém uvádím rady a konkrétní cvičení pro zlepšení života. Můj příběh si přečtěte zde>>
Komentáře
  • 3×2 uvědomění, která vám změní vztah s partnerem, dětmi i sebou samotnou
  • Nejnovější příspěvky
  • Rubriky