Modlitba za všechny vyšťavené matky

Zrovna dneska vyšel můj článek na serveru vasedeti.cz. Je o tom, jak je pro mě bytí s dětmi stále více jednodušší. Hahaaaa.

Ale ano. Není to vůbec lživý článek. Je to pravda. V celkovém hodnocení si stojím opravdu nesrovnatelně lépe, než kdy v minulosti. To ovšem neznamená, že si tady pluju permanentně na zářivém obláčku a s klidem osvíceného Budhy fičím na vlně štěstí.

Zrovna dneska jsem si zase zaryla pusou o chodník a nebylo to ani trochu zářivé. Myslím, že totiž nejde o to, jestli jsme s dětmi v pohodě, ale o to, jak zacházet s těmi chvílemi nepohody. To se u mě dost změnilo.

Když si vzpomenu, jak se mnou kdysi cloumaly návaly vzteku… při mém náhlém nervovém vzplanutí poskakovaly úleky i trojnásobné matky harcovnice.

Poslední 3 týdny jsem s dětmi opravdu v kuse. Klid pro mě samotnou je jen tehdy, když usnou. A to často jen na chvíli, než je rozbolí nožičky, navštíví nějaký škaredě vyhlížející ptáček, nebo černá postava s fialovou ponožkou. To je pak řev a já rychlostí náměsíčné mumie „vbíhám“ do pokoje a hlásím, že vše je v pořádku. Tyhle noční budíky jsou někdy na střídačku i několikrát za noc.

Teď se to sešlo tak, že táta dětí, který je jezdí pravidelně navštěvovat, onemocněl, nikdo nemohl pohlídat, abych si odskočila aspoň na 2 hodiny na jógu, prostě nic. Nonstop babysitting. Cítila jsem, že se to na mě začíná podepisovat, jak jsem úplně vysátá a bez energie.

A tak jsem zrezignovala na veškerý program, v pondělí zrušila školku a válela se do 10 a pak nechala děti 3 hodiny koukat na pohádky. Prostě když nemůžeš, tak musíš.

Včera mi kamarádka posunula nečekaně setkání o půl hodiny a já nejdřív trochu rozmrzele brblala, že tam budeme čekat, no na konec to bylo požehnání. Děti zalezly do herny a já si dala kafe.

Když se Vincek už po třetí dožadoval obdivu dvou stojících žíněnek, řekla jsem mu s klidem ale velkou naléhavostí, že potřebuju být 10 minut sama v klidu, jinak že už mi rupnou nervy a budu křičet nebo brečet, prostě že se něco v nějaké formě vydere ven.

A Vincek pochopil. Dal mi 12 minut. Těch 12 minut jsem visela v křesle v poloze rozpárané plyšové gorily, měla zavřené oči a soustředila se jen na dech. Nádech do srdce, výdech pusou. A světe div se. Blbých 12 minut udělalo zázrak. Řekla jsem si, že to musím provozovat častěji.

Mé dnešní probouzení začalo řevem:  „Mamiii, já jsem se počůrala do postele.“ Takže jsme svlíkaly lůžko. Pak následovala sekvence kulometných požadavků jako Hotovo – vykakáno, chci džus, šťávu nevypiju, je mi zima, pomoz mi najít plyšáka, tenhle koláč nechci, hnisá mi paleček, chci zapálit svíčku, ale já nechci zapálit svíčku… a to už ta svíčka za mého k…aaaaa letěla do rohu, dveře od ložnice za mnou třískly a já bušila vzteky do postele.

A najednou slzy: „Joo je to masakr. Je to těžký. Jsi na všechno sama. Kdo by tohle dal. Nikdo!! Jsi dobrá. Podívej, jak řveš v pokoji, místo po dětech. Máš na to právo se tady zhroutit. Jsi skvělá!!“ Úleva. Konečně jsem si byla schopná dát sama sobě soucit. Pěkně se hezky politovat. Krása.

Vrátila jsem se a vysvětlila, že potřebuju ráno klid, že moc požadavků po ránu je pro mě prostě náročné, a že to není jejich vina, že to prostě jen někdy nezvládám, jak bych chtěla a potřebuju se uklidnit.

Myslím, že někteří lidi by mě ohodnotili jako hysterickou matku, která je zralá na odebrání dětí, ale já to tak nevnímám. Naopak.

Myslím, že je fajn, že děti vidí, že je normální to prostě někdy nedávat.

Myslím, že je fajn, že vidí, že člověk by si své emoce měl vyřešit sám. Že to není jejich vina, že se vztekám. Že jsem prostě jen včas neřekla: Dost a teď jinak!

Ukazuju jim, jak velmi ozdravné to je, když to člověk hned bezpečně pustí někam do polštáře, jak se mi uleví, jaký je to krásný návod na těžkosti v životě.

Že je učím, ty emoce v sobě nedržet, ale dát je najevo a řešit je tehdy, když je mám, a ne ve 40 obviňovat svou mámu, že mi v 10 rozstříhala tričko Roxette.

Snažím se jim ukazovat, jak strašně důležité je být pravdivá. Nehrát si na to, že jsem v klidu a přitom to ve mně lomcuje a oni to vnímají citlivěji než Richterova škála.

A hlavně já se cítím pravdivěji. Mám se víc ráda. Uleví se mi a já hned cítím, jak mám je i sebe ráda a jak zas můžu pokračovat dál.

V úterý u mě byla kamarádka Petra. Její klidné dítě se najednou začalo vztekat. A Petra se taky vzteká. Už neví co dělat. Přemýšlí, jestli její kamarádka Magda neudělala pro své dítě víc, když šla po půl roce mateřské do práce. Petra je, až na cca 3 krátké večery, už rok v kuse alespoň s jedním dítětem. Nemá čas na svoje milované šití, malování a vyrábění vláčků z fima. Manžel je taky unavený, přehodit na něho večer ještě 2 děti, by bylo hrozné. Chudák. A tak to táhne sama. Žádné látkové oblíčejíčky, malůvky, žádné koleje.

Včera mi kamarádka Mirka říkala, že je toho na ni moc. Muž je furt v práci, nemá kapacitu jí pomáhat a ona sama toho má zrovna v práci nad hlavu. A doma 2 školkové děti.  Jak se cítí na všechno sama.

Jak jí volala její kamarádka Iva a ptala se jí, jestli náhodou neublížila svým dětem tím, že jim dala na něco cibulový sirup. A jak z ní cítila, že Iva už je taky úplně vyšťavená, protože je už měsíc doma s nemocnýma dětma a jak by potřebovala změnu.

A tak to na Mirku přišlo. Rozbrečela se. A brečela nad sebou, nad Ivou, nad všemi vyřízenými matkami, které to občas mají hrozivě těžké, protože se snaží zvládnout víc, než je možné.

Milé ženy matky: Máme plné právo se hroutit, křičet a bulet. Protože na tom dně si člověk aspoň na chvíli odpočine, aby se zas mohl zvednout a jít utírat ty zadky a mazat 15 plátků vánoček k večeři.

A tak Bože dej, ať nám ta naše otevřená srdce a touha být laskavé k ostatním vydrží.

Ať dokážeme být laskavé i k sobě.

Ať dokážeme být vždy v daném okamžiku pravdivé a neschovávat si pocity na večer, až nás nikdo neuvidí.

Ať víme, co nám pomůže a ať máme v sobě dost vůle to pro sebe udělat.

Ať si dovolíme být nejen silné, ale i slabé a křehké.

Ať jsme zdrojem lásky ve všech jejich podobách.

Amen.

 

 

 

 

Lucie Cieslarová
První krůčky k vědomému tvoření života jsem udělala už v dětství. Dnes se snažím inspirovat lidi k tomu, že změna je možná. Věnuji se svým dvěma dětem, osobnímu rozvoji a online podnikání. Jsem autorkou ebooku Z otrávené ženské zářící ženou , ve kterém uvádím rady a konkrétní cvičení pro zlepšení života. Můj příběh si přečtěte zde>>
Komentáře
  • 3×2 uvědomění, která vám změní vztah s partnerem, dětmi i sebou samotnou
  • Nejnovější příspěvky
  • Rubriky