My vědomí a ti druzí

Poslední dobou vedu rozhovory s lidmi, kteří mají často jeden podobný názor. My jsme duchovní. Jsme k sobě upřímní. Víme, co chceme a co ne, a říkáme to nahlas. Jsme zodpovědní za své chování. Víme, že vše, co se nám děje, si způsobujeme sami. Posouváme se. Rosteme…

Ale oni ne. Chtějí, abychom byli s nimi, a pak si nás nevšímají. Chovají se k nám, jako bychom byli furt děti. Nerespektují nás. Stokrát jim něco řekneme a oni nic. Jsou na sebe zlí. Jsou plní negací a není se s nimi o čem bavit, protože oni prostě nejsou otevření. Jsou nevědomí. Nechceme se s nimi stýkat. Nechceme být tam, kde nám není dobře.

A ti oni, jsou většinou lidé z rodiny. Protože tam jsme samozřejmě nějakým způsobem „nuceni“ se stýkat.

Taky jsem jednu dobu řešila, zda se přestěhovat zpět do rodného města. Žije tam celá moje rodina a taky rodina táty mých dětí. Veškeré logické argumenty zněly pro to, abych se přestěhovala. Ale moje srdce nemohlo. Ano. Je to tam dost negativní. Nejsou tam pro mě moc témata k hovoru. Je to kraj s velkou nezaměstnaností, hodně se tam pije. Je tam těžká energie.

Řešila jsem tenkrát, zda bytí v jámě lvové nevede k rychlejšímu seberozvoji. Přece jen když máte ty zrcadla a situace denně na talíři, tak se jim musíte naučit rychleji čelit, jinak se zabijete. Prostě jít z krátké rozcvičky na cvičišti rovnou na bojiště.

Rozhodla jsem se žít tam, kde je mi dobře, ne tam, kde to bude těžké. Nicméně ráda podnikám výpravy do tohoto kraje a přináší mi to velké dary.

Mám tam pořád ta zrcadla. Takže si vždycky hezky zjistím, co mě bolí a hlavně si zjistím úroveň, jak moc to ještě bolí a nakolik jsem v tom pokročila.

Učím se stále více ustávat svůj magorismus. Pro většinu lidí opravdu magorem jsem a já jsem zjistila, že už se z toho tak nehroutím, naopak mám radost z toho, že čím víc jsem magorem, tím víc to znamená, že žiju život podle sebe a tak, jak chci.

Trénuju si setrvávání v klidu i za polních podmínek. Když je to nepohodlné, soustředím se na srdce, dýchám, naciťuju se na lidi okolo.

Tohle naciťování a vnímání ostatních se mi poslední měsíce hodně zlepšuje. A v tom prostředí „nevědomých“ to vnímám hodně silně. Jsou to většinou stejné vzorce.

U starších lidí je to kecání dětem do toho, co by jak měli. Přehnaná starostlivost. Většinou za tím vnímám unikající smysl života. Když se nemám o koho starat, jsem nepotřebný. Na co tu jsem? Když o ostatní pečuju, tak za něco stojím. Cítím se být dost dobrá máma, babička…

A tak se starají a pečují a vlastně tím jen volají po nějakém pocitu vlastní hodnoty.

Rozmrzelost, obviňování jeden druhého. Zatím cítím unikající život mezi prsty. Blíží se konec a chybí zde pocit nějakého naplnění. Vkrádají se myšlenky promarněného života. Neživota. Nežijí. A viní za to toho druhého. Protože jemu se obětovali. Vlastně je to podle mě hlavně smutek z toho, že neměli odvahu jít za tím, po čem toužili. A teď už se cítí staří. Teď už tu odvahu teprve nemají. A vzájemně si to zrcadlí a obviňují se, protože přiznat si, že za svůj ne úplně naplněný život si můžu sám, by strašně bolelo.

Strach. Cítím ho tam často.

I u mladých lidí. Vnímám často otrokářství, ve kterém žijí. Často je v jejich slovníku slovo „musím“. Bojí se zkusit něco nového. Nevidí možnosti jak. Co když to nevyjde… Touha po jistotách. „Je to sice na nic, ale aspoň nějaká jistota.“ Vnímám strach a vnímám nesympatie. Nesympatie k těm, co se mají líp. Ve skutečnosti to cítím jako zlost na lidi, kteří si dovolili žít hezčí život., protože přiznat si, že jsem strašpytel, není příjemné. A tak ty „lepší“ shodíme a hned se cítíme o něco větší a lepší.

Oni by taky chtěli, ale neví jak. Nic přece neumí. Nic je nebaví. Nic nezkusí. Baví tě tančit? Zkus si otevřít testovací hodinu tance. Baví tě malovat? Zkus nabídnout svůj obraz na netu. Baví tě psát? Piš blog. A neee, to je blbost. Slýchám často. Ten první krok. Udělat ten první krok je nejtěžší.

Je to vše o velkém strachu. Strachu ze změny. Z neznáma.

Učím se. S „nimi“ se hodně učím. Není to náhoda, že mám kolem sebe lidi, které mám. A hrozně díky nim rostu.

Již dlouho si denně jedu větu: Pouštím všechny věci, které mi zabraňují cítit ještě více lásky. A dějou se věci. Sranda je, že se to vždy děje přes nějaké pekla. Takže vždycky dostanu nějakou ťafku, díky které pak později zjistím, že té lásky cítím opravdu víc.

Stalo se mi, že mi jeden člověk z rodiny oznámil, že nechce, abych ho navštívila. Když jsem to slyšela, zůstala jsem chvíli zkamenělá. Ego toho využilo a hned začalo: „Jsem chudák. Nemůžu ani ke své rodině, jsem na obtíž, nemá mě rád. To musím hned někomu říct, jak hrozně se ke mně chová…

Jenže pak se mi to během chvilky nějak otočilo a já to uviděla úplně jinak.

„To vůbec není o mě. Nic to o mě nevypovídá. Vždyť on přece tak miluje pořádek a věci na svém místě a my s dětmi tam vždycky způsobíme perestrojku. Vždyť on tolik potřebuje klid. Vždyť on nesnáší změny a já jsem mu touhle informací rozhodila jeho plán. To vůbec neznamená, že mě nemá rád. Jen to prostě narušuje to, co si nastavil, že nějak bude.“

S tlukoucím srdcem jsem zvedla telefon a řekla mu, že to vše plně chápu. Řekla mu vše, co mě k tomu napadlo. A že si to neberu vůbec osobně, že vím, že mě má rád.

A on se zklidnil. Myslím, že ho uklidnilo slyšet, že je v pořádku, že cítí, co cítí. Že je v pořádku, že to takhle má a že si může stát za tím, jak to má. Že tomu druhému svým postojem neublížil.

Skončilo to tak, že se začal vyptávat, kdy a jak přijedeme a celé to nakonec bylo moc fajn.

A to, jaký pokrok se ve mně odehrál, že jsem dneska schopná takhle reagovat, bych nikdy nezjistila, kdybych do jámy lvové nevkračovala.

Cítím, jak se zvětšil soucit s ostatními. Cítím čím dál víc, jak to cítí oni. A mám je čím dál radši. Jsem vděčná, že mezi „ně“ můžu jezdit a tolik se o sobě dozvídat. A vnímám, jak i oni se ke mě začínají chovat jinak. 

Přijde mi fajn, nepřipravovat se o tuhle možnost růstu úplným odstřiháváním se od svých rodin.

Takže za mě určitě střih, klapka, konec ne. Anebo jen pro dnešek.

Lucie Cieslarová
První krůčky k vědomému tvoření života jsem udělala už v dětství. Dnes se snažím inspirovat lidi k tomu, že změna je možná. Věnuji se svým dvěma dětem, osobnímu rozvoji a online podnikání. Jsem autorkou ebooku Z otrávené ženské zářící ženou , ve kterém uvádím rady a konkrétní cvičení pro zlepšení života. Můj příběh si přečtěte zde>>
Komentáře
  • 3×2 uvědomění, která vám změní vztah s partnerem, dětmi i sebou samotnou
  • Nejnovější příspěvky
  • Rubriky