Žádný dárek pro vás nemám

Tenhle advent je pro mě opravdu velkým požehnáním. V půlce listopadu jsem vysílením odpadla a od té doby nedělám vlastně nic. Ve smyslu tvoření. Odpočívám. Soustředím se na děti, úklid doma, obecně bytí doma. A tak peču, hraju si s dětmi, čtu, medituju.

Občas mi vzadu v hlavě vyskočí výčitka, že už je to dlouhá doba a že už bych měla přece něco dělat. Že bych měla napsat nový článek na web, protože jinak na mě určitě všichni čtenáři zanevřou. Že bych měla vymyslet nějaký dárek pro své čtenáře, protože všichni teď chrlí nějaké poděkování a dárky zadarmo nebo aspoň se slevou.

Ale necítím to tak. Přála jsem si inspiraci, abych mohla něco vytvořit, ale nic nepřichází. A já to na sílu dělat nechci. Má to tak být. Vím jistě, že má nechuť tvořit jednou přejde. A já se zase vrhnu do práce se stejnou vervou, jakou jsem cítila skoro celý rok.

Jenže něco bude jinak. Tohle krásné nicnedělání sebou totiž přineslo spoustu darů. Spoustu uvědomění.

Jedním z nich je velká ztráta lpění, očekávání výsledku. Tenhle bič, který mi pořád svištěl kolem uší a nutil mě pořád se hnát kupředu, se zlomil. Zlomil ho můj neúspěch v získání vysněné práce. Protože jsem na ni tak strašně moc lpěla, tak strašně jsem už všem chtěla ukázat, že jsem dosáhla cíle, že jsem si za cílovou pásku polámala nohy. Zlomilo ho moje vysílení. Zlomily ho inspirativní rozhovory s mými blízkými. Zlomily ho myšlenky v knize, která mi skočila na jarmarku do ruky. Zlomilo ho setkání s úžasnou ženou na konstelacích, kam mě prozřetelnost nahnala.

A spousta jiných okolností.

A stalo se to proto, protože jsem byla v klidu. Protože jsem si dala to volno. Ten čas nedělat nic.

Protože jsem měla čas se v klidu a bez stresu rozhodovat v situacích, ve kterých jsem předtím byla roztěkaná a vlastně jsem nevěděla, co pořádně chci, protože jsem chtěla všechno. Co kdyby mi náhodou něco uniklo? Nějaké poznání, nějaké uvědomění?

A přesně to se dělo.

Unikala mi ta hluboká uvědomění. Protože jsem se honila pořád za dalšími a vlastně jsem neměla prostor je procítit.

Cítím se teď o moc klidnější. A to jsem si od Ježíška vroucně přála. A přeji to vám všem. Protože když cítíme klid, cítíme radost. Cítíme vděčnost. A já ji teď cítím opravdu často.

Za to, že vidím věci tak, jak je vidím. Za to, že dokážu vnímat spoustu souvislostí. Za to, o kolik silnější a vědomější si po tom roce připadám. Za to, co všechno mi tento rok přišlo do cesty a že to nebyly kolikrát vůbec na první pohled hezké věci.

A samozřejmě za svého muže. Který mě svým chováním a svým vyjadřováním učí. Díky některým jeho „negativním“ projevům jsem pochopila, proč mě ty věci tak zraňují. A díky tomu jsem je dokázala vyléčit. Díky tomu, že byl na mě tolikrát „hnusný“, jsem já dnes mnohem silnější, šťastnější, laskavější a cítím k němu lásku a pochopení.

A v neposlední řadě ta vděčnost za mé děti. Které všechny ty moje depky a zhroucení prožívají z první linie. Na ně ty granáty dopadají s největší silou. A oni mě pořád milujou. To je neskutečný dar. Cítit, že lidi, kterým občas tolik ubližujeme, protože nedokážeme zvládnout samy sebe, vás každé ráno obejmou a začnou to s vámi zkoušet znovu. Každý den nám dávají novou šanci řešit situaci jinak.

Nevím, jestli nás někdo bude někdy milovat i přes tolik způsobené bolesti víc, než to dělají v tuto chvíli naše malinké děti.

Dojímá mě to denně k slzám, jak jsou ke mně chápaví a soucitní. Je to pro mě taková inspirace!

Zjistila jsem, že ve chvílích největšího pocitu blaha mě vždycky úplně převálcuje tahle vděčnost. Necítím radost, štěstí, klid, cítím jen obrovskou vděčnost. A je taková, že se mi po tváři válejí slzy jak kulečníkové koule.To je ten pocit, že je všechno správně. Všechno je, jak má být. To je ten pocit štěstí.

To vše ale dokážu popsat až s odstupem, protože v tu chvíli tam nejsou žádné myšlenky. V tu chvíli prostě jen jsem a cítím vděčnost.

A tak vám mi milí čtenáři přeju, abyste těhle chvíl zažívali co nejvíc.

Vznikají z obyčejných situací. Jen na sebe nesmíme tlačit. Jen se přijměme takoví, jací jsme. Řekněme ano na vše, co nás bolí, co ještě nezvládáme, řekněme si ano v situacích, kdy se cítíme zraňováni. Přijměme to a odpočiňme si. Pak přijde čas se zvednout a začít s tím něco dělat.

Pokud jsme smíření, odevzdaní, cítím, že vděčnost přichází mnohem častěji. A vždy přichází nečekaně. Mě nedávno přepadala u regálu těstovin. Podávala jsem kamarádce špagety a najednou tam byla. Ta vděčnost za to, že s touhle kamarádkou můžu být. Že s ní můžu sdílet věci, že mě inspiruje a pomáhá mi třídit si myšlenky. Prostě za to, že je po mém boku. Už 26 let. Bylo to tak silné, že mi opět vytekly slzy. Vlastně teď brečím dost často. 🙂

A tak mým dárkem pro vás je tenhle článek. Možná je to málo, možná je to dost. Nevím.

Každopádně pro mě jste dárkem vy, lidé, kterým tohle můžu psát. Protože loni ještě žádný blog neexistoval a ani mě v nejmenším nenapadalo, že bych něco takového mohla dělat. A teď to je. A tak vám všem za tuhle radost moc děkuji.

S velkou vděčností

Vaše Lucie

 

Lucie Cieslarová

První krůčky k vědomému tvoření života jsem udělala už v dětství. Dnes se snažím inspirovat lidi k tomu, že změna je možná.

Věnuji se svým dvěma dětem, osobnímu rozvoji a online podnikání.

Jsem autorkou ebooku
Z otrávené ženské zářící ženou
, ve kterém uvádím rady a konkrétní cvičení pro zlepšení života.

Můj příběh si přečtěte zde>>

Komentáře
  • 3×2 uvědomění, která vám změní vztah s partnerem, dětmi i sebou samotnou
  • Nejnovější příspěvky
  • Rubriky